Čajovna v historickém statku

Venkovní posezení u krbu

Posezení při relaxační hudbě

Nabízíme amulety, přívěšky 

Večery při svíčkách

Posezení na terase

Meditační místnost, ve které  

probíhají přednášky, cvičení,

jóga a kurzy.

Nabídka nápojů

a jídel v čajovně

Jídla

kus kus

pita

lasagně

bramborové šišky

buchtičky se šódo

kaše

luštěniny

Nápoje

koktejly

vína

pivo

káva

mléka

čaje

bylinkové

ovocné

zelené

černé

ledové

speciální

něco na zub

medovník

zmrzlinové poháry

palačinky

horké maliny

zákusky

Každý den      výklad karet zdarma

Možnost poslechu 

psychowalkmena

jedna seance

50,- Kč

při konzumaci nad 100,- Kč zdarma

Koutek pro děti a na zápraží truhla plná hraček

Při návštěvě od 14 do 16 hod pro děti hračka zdarma

Stálá prodejní výstava obrazů Jany Janouchové a Stanislava Štaifa

Kavárna čajovna RELAX, Bolevecká náves 7 v Plzni,
tel. 377 52 74 26, 603 847 278,
e-mail:zdenkablechova@seznam.cz
otevřeno každý den od 14.00 - 22.00 hod.

RELAX KAVÁRNA - ČAJOVNA NA BOLEVECKÉ NÁVSI V PLZNI  A JEJÍ HISTORIE

Mé první setkání s Boleveckou návsí bylo v mých 17 letech, kdy jsem pracovala jako administrativní pracovnice na Útvaru hlavního architekta v Plzni. V té době se rozhodovalo o tom, zda Bolevecká náves bude zachována, nebo bude odstraněna s výstavbou sídliště Lochotín. Památkáři vedli s architekty urputný boj a nakonec se jim podařilo vyhrát. Již tenkrát jsem jim fandila.

Když jsem si před 20 lety krátila cestu z „Boleváku“ na sídliště Lochotín přes Boleveckou náves, vždy jsem byla unesena jejím klidem a pohodou, které na mě dýchaly při jejím procházení. A tehdy jsem si říkala: „Tady bych chtěla někdy bydlet.“ V té době jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že se naše přání s určitým časovým odstupem plní. Že naše myšlenky mají velkou sílu a že jak myslíme, tak konáme. Pokud životem jen tak procházíme a nepřemýšlíme o věcech, ani nepostřehneme, že tomu tak opravdu je. Pokud si však všímáme souvislostí, uvědomíme si, že co se stalo, je následkem určité myšlenky, ať již v dobrém nebo ve zlém.

Před 7 lety jsem pročítala inzertní noviny Inwest, v nichž mě zaujal inzerát na prodej domku na Bolevecké návsi. Najednou jsem cítila, že ho chci. Jednala jsem s majitelem o koupi a rok jsme se dohadovali na ceně. Za ten rok jsem přivykla myšlence, že ten dům bude můj. Když mi majitel tohoto domu sdělil, že už ho prodal, nechtěla jsem tomu uvěřit. Plakala jsem a šla jsem na mši do kostela Sv. Jiří, kam jinak nechodím. Po mši jsem se procházela Boleveckou návsí a potkala jsem pana Čechuru, který je jejím předsedou. Dal se se mnou do řeči a přemluvil mě, abych zakoupila objekt vedle původního domu. Když jsem viděla, jaká je to ruina, bála jsem se této investice. Ale protože moje touha bydlet v této části byla silnější, koupila jsem jej. Jak vidíme, naše myšlenky jsou tak silné, že jejich síle někdy těžko odoláme.

Až později jsem si uvědomila, že Vesmír vždy ví, co je pro nás dobré a co ne. Kdyby se mi podařila koupě původního domu, nebyla by tam dnes čajovna, protože tam pro to nebyly prostory. Že bude čajovna v tomto domě, jsem v době, kdy jsem ho opravovala, ještě nevěděla. Nápad přišel nečekaně během stavby a jeho prosazení nebylo zrovna jednoduché. Stavba byla i několikrát pozastavena. Ale když má člověk cíl a jde si za ním, vždy ho dosáhne. Důležité je chtít. Pokud má s vámi Vesmír určité záměry, sám si vás nasměruje tam, kam potřebuje. A v automatickém písmu mi již před časem přišla informace, že budu šířit učení Vesmíru v lid. Tehdy jsem ani netušila jakým způsobem. Dům jsem nazvala „Vzdělávací a léčitelské centrum.“ Budou zde probíhat každý čtvrtek přednášky, o víkendech semináře, cvičení jógy, relaxační cvičení na páteř, kurzy sebepoznání a meditace. Takže člověk je vždy veden určitou cestou a vykonává úkoly, které si dal do vínku, když vstupoval na Zem. Nemáme jednoduchou cestu a občas si musíme leccos odříci, abychom došli k naplnění.

Když jsem měla zdravotní problémy, měla jsem okamžitě nastoupit do nemocnice v Plzni. Můj přítel z Prahy mě přemluvil, abych přijela do Prahy, že se na mě podívají lékaři ještě tam. Ti však jen potvrdili původní nález a já, abych to všechno měla rychle za sebou, jsem řekla, že zůstanu již v Praze. Převezli mě tam do nemocnice Sv. Apolináře. Jakmile jsem vstoupila na její půdu, věděla jsem, že jsem zde umírala v minulém životě. Vybavila se mi jednoduchá lůžka oddělená od sebe jen bílými prostěradly a viděla jsem jeptišky. V této nemocnici mě zaujala i kaple p. Marie, která se nachází v I. patře. Když jsem zakoupila dům na Bolevci, chtěla jsem se o jeho historii dozvědět co nejvíce. V archivu jsem zjistila zajímavou věc: Bolevec původně patřil církvi sv. Apolináře v Praze. Zamrazilo mě po těle. Souvislost nebo náhoda, co myslíte?

Při jedné meditaci jsem se objevila na zápraží statku a schovávala se za sud. Na zápraží vyšla statná selka a hledala mě. Měla jsem hrozné pocity. Plakala jsem a říkala jsem si: „Co zase chce, vždyť jsem udělala všechno, co chtěla, co se jí zase nelíbí, už nevím, co mám dělat.“

Nevěděla jsem tenkrát, že se tato příhoda vztahuje k domu, který jsem později zakoupila. Při návštěvě původních majitelů tohoto domu jsem se jich zeptala: „A neměli jste zde nějaký sud?“ Potvrdili mi, že na zápraží stával sud, do kterého chytali dešťovou vodu. Tehdy jsem v tomto statku sloužila jako děvečka a byla mi zde působena velká křivda, která měla být nyní napravena. Vše ve Vesmíru musí dojít do rovnováhy. Pokud někomu v jednom životě moc ubližuji, musím mu v některém jeho příštím životě pomoci.

Dozvěděla jsem se i to, že na půdě měli truhlu, v níž ukrývali cennosti. Byla jsem mile překvapená, protože jsem ještě před tím, než mi to řekli, dostala nápad. Ve sklepě jsem měla truhlu, kterou jsem si usmyslela natřít modrou barvou a pomalovat kytičkami. Moje kamarádka, která mi tuto truhlu maluje, mi povídá: „A nechtěla bys tu truhlu mít raději bílou s červenými kytičkami?“ Cítila jsem, jak je mi její nápad nepříjemný. Věděla jsem, že musí být modrá s červenýma kytičkami. Tuto truhlu chci dát na zápraží a do ní hračky pro děti. Děti si zde mohou hrát a případně si některou hračku odnést. Když jsem se zeptala paní, která zde bydlela, jakou barvu měla jejich truhla, potvrdila mi, že byla petrolejová s červenými kytičkami. Jak je možné, že jsem dostala tento nápad? Jen jsem si vzpomněla na minulost.

Zřícenina na dvoře měla být původně zbourána, ale já jsem se na poslední chvíli rozhodla ji zachovat a řekla jsem: „To bude domeček pro děti, tam si budou hrát děti.“ Nedávno mě navštívil soused a povídá: „Tam jsme si něco nahrály jako děti.“ A i dnes tento kout děti láká k hrám. Původně v tomto stavení pobývaly služky a byl zde „vejminek“.

Když mi v životě bylo nejhůř, chodila jsem k mému oblíbenému sousoší Sv. trojice, jehož dnešní rozvalina se nachází na Doubravce u kostela Sv. Jiří. Chtěla bych někdy v budoucnu toto sousoší opravit. Podle archeologických nálezů zde již v dávných dobách pobýval lid z doby bronzové. Na tomto místě se v pradávnu stal zázrak. Byl zde oživen jeden muž (jeden muž vstal z mrtvých, jeden muž byl navrácen k životu), a tak sem lidé často chodili, neboť cítili Boží energii. Když se tu i dnes na chvíli zastavíte, budete mít zvláštní pocity.

Moji rodiče bydlí na Doubravce a jednou jsem při odchodu od nich cítila, že bych měla jít poprosit o sílu k sousoší Sv. trojice. Vydala jsem se k němu a když jsem opouštěla cestu u panelových domů, najednou se přede mnou objevila černobílá kočka. Ale to nebyla kočka, ale obrazně „kočka tele“ - nezvykle velká a mohutná. Šla přede mnou, vždy se chvíli zastavila, aby na mě počkala, u oltáře stála dříve než já. Jako by věděla, kam jdu. Opřela jsem se o strom a začala jsem prosit o sílu v řešení životních situací. Tato kočka přišla ke mně, postavila se na zadní tlapky a začala se dožadovat, abych ji vzala do náručí. Udělala jsem to a ona jako by mi dala pusu. Pak chtěla zase dolů, třikrát mě obešla a zase si sedla na oltář. Bylo to velmi magické a svítil na mě měsíc, který byl zrovna v úplňku. Kočička na mě čekala do doby, než jsem se vydala na zpáteční cestu. Bylo mi s ní tak dobře, že jsem si ji chtěla vzít sebou. Ale ona jak přišla, tak zmizela.

Když jsem v létě pálila v mém domě na Bolevecké návsi dříví, objevila se opět černobílá kočička - ne obyčejná, ale mohutná velká kočka. Sedla si opodál a pozorovala mě. Od té doby často prochází naší zahradou. Naši čajovnu navštívili i původní majitelé domu a říkali, že již v roce 1951, kdy zde bydleli, měli černobílou kočku. Zvláštní, že ?

Před otevřením čajovny jsme si zde povídaly s Renatou a ona říká: „Duchové domu jsou rádi, že jsi ten dům opravila.“ Nevěděla jsem, proč mi to říká. Když se sem v den otevření čajovny přišli podívat původní majitelé, dozvěděla jsem se od nich, že byl dům proklet. V roce 1951 přijeli na Boleveckou náves cikáni a šli žebrat po staveních. Avšak teta, jejíž portrét (který jsem dostala od souseda) visí dnes v čajovně, vyšla na zápraží a řekla, že cikánka nic nedostane. Cikánka začala čarovat a od té doby se majitelům tohoto domu vedlo tak špatně, až o dům přišli úplně. Když jsem stavení zařizovala, připadalo mi, jako by mi někdo pomáhal. Naskytlo se mi vždy nějaké lepší nebo výhodnější řešení a téměř vše, na co jsem pomyslela, se mi podařilo opatřit. Dnes už se prokletí bát nemusíte. Kletba vznikla, protože nebyla poskytnuta almužna. Dnes dům naopak dává, a to všem bez rozdílu, a tím je vše zlé zažehnáno. Vždy musí přijít protiklad, aby byly naše špatné činy napraveny. A proto dům chátral jen do té doby, než bylo z vyšších sfér rozhodnuto, že opět může být prospěšný.

Vydejte se za historií Bolevecké návsi uprostřed panelového sídliště

Bolevec roku 1382 byl majetkem kapituly sv. Apolináře na Novém Městě pražském.

Plzeň koupila ves Volevec roku 1460. Ze soupisu z roku 1544 víme, že se zde nacházelo 10 usedlostí. Stavělo se z pískovce, který se těžil v nedalekém lomu. V r. 1850 měl Bolevec 429 obyvatel a 61 domů. Z Bolevce vedla cesta do Saska, která byla  r. 1847 nahrazena císařskou silnicí zvanou Plaská.

Na návsi sídlí Sbor dobrovolných hasičů, který byl založen roku 1901. Škola uprostřed návsi byla postavena roku 1893, a pak arciděkanem p. Heroldem vysvěcena. Roku 1995 byla Bolevecká náves prohlášena za vesnickou památkovou zónu. V horní části návsi vyvěral silný pramen, pod kterým býval rybníček, z nějž v hluboké rýze lemované košíkářskými vrbami tekl potůček přes celou náves. Chudí lidé každý pátek obcházeli statky a z darů pak žili celý týden. Zvláštní obchůzku konali také o posvícení, pouti a svátcích.

Na návsi se nacházejí 4 kamenná pilířová Boží muka ze 17. stol., která stávala v okolí vsi. Na Boleveckou náves byla přenesena v souvislosti s výstavbou panelového sídliště.

O Gryspekovských božích mukách s letopočtem 1606 koluje tato pověst:

Gryspekům byla uložena za účast při odboji českých stavů proti Ferdinandovi I. tato pokuta:  rod musel na své náklady postavit v Kralovicích kostel, měl upéci vánočku pro chudé a nakonec měl každý člen rodiny sníst jeden lot masa ze svého těla. První a druhý úkol byl splněn, ale ohledně třetího podali Gryspekové žádost císaři do Vídně o milost. Císařovo rozhodnutí bylo doručeno krajským úřadem v Plzni. Jejich přání se vyhověno. Pro výsledek byl vyslán jeden člen rodiny. Ostatní vyčkávali svého posla v hodovní síni. Poněvadž byli nedočkaví, bylo smluveno, že když posel zamává bílým šátkem, byla jim udělena milost, zamává-li černým, byla milost zamítnuta.

Když se posel vracel s poselstvím, stanul u kamenného kříže – božích muk – v Bolevci na rozcestí, kudy vede dnes silnice k Seneckému rybníku (křižovatka ulic U Velkého rybníka a K Prokopávce). Tázal se nedočkavě: „Kriste, zastihnu své milé naživu?“ Když se mu nedostalo odpovědi, v rozčilení vystřelil a kulí srazil hlavu ukřižovanému. Nato byl pomaten poslův rozum, a proto když dojížděl před zámek Kačerov, kde měl dát smluvené znamení, zamával šátkem černým namísto bílým. Poslíček ve zmatku, aby napravil tento svůj omyl a zachránil rodinu, vyjel na koni po schodech do prvního patra k hodovní síni. Schodiště se pod tíhou koně propadlo a jezdec se zabil. Rodina vytušila zamítnutí žádosti císařem a přijala z rukou nejstaršího člena pohár otráveného vína. Jeden po druhém upíjeli. I malému děcku byl podán. V jediném dni všichni přijali dobrovolnou smrt a společně byli uloženi do cínových rakví v kralovickém kostele. Tak praví pověst.

Když byl před lety kačerovský zámek přístupný veřejnosti, byla ukazována temná skvrna na stěně točitého schodiště u západní brány zámku. Říkalo se, že se jedná o stopu krve po jezdci na koni. Tajemný zánik gryspekovského rodu vábil mnohé literáty a spisovatele. Gryspekové spí dodnes klidným spánkem v kralovickém kostele.

Pod naší Relax kavárnou se nachází „Sloup u Panenky Marie“, který původně stál při silnici do Záluží poblíž Šídlovského vrchu. Sloup pochází z roku 1690, na jeho hlavici stála zlacená Madona podobná Madoně u plzeňských františkánů. Soška byla v r. 1919 neznámým pachatelem poničena, později opět obnovena a pozlacena.

V jednom z nestarších domů na Bolevci, kterému se říkalo „U Kódlů“ se dnes nachází Relax kavárna – čajovna, kde si můžete odpočinout při příjemné hudbě. Nabízíme nejen čaje, ale i 15 druhů kávy, koktejly, ovocné a zmrzlinové poháry, zdravou výživu, prodej sypaných čajů, keramiky a relaxační hudby.

Ve sklepě domu se zachoval polokruhový klenutý portál. Opravená zřícenina na dvoře náležela původní pěticípé stodole, ve které si s oblibou hrály děti. Zde připravujeme posezení při venkovním krbu.